Výroba zralého octu ze Shanxi je podle dochovaných pramenů až 2500 let stará kulturní tradice, která se rozvinula v okolí Qingxu v úrodném údolí podél řeky Fen. Základem místního octa je hlavně čirok s pšeničnými otrubami a rýžovými plevami. Ty obsahují velké množství škrobu, který se za pomoci fermentační kultury z obilí (daqu) štěpí na jednodušší cukry, které následně kvasí na alkohol a postupně octovatí. Daqu trochu připomíná naše pekařské droždí, ve skutečnosti je to ale společenství plísní, kvasinek, bakterií jejich spor a enzymů. Je to v podstatě fermentační ekosystém zabalený do obilné cihly.
Na Shanxi je ale nejzajímavější hlavně octová fermentace, která je pevná, nikoli kapalná. Vzniká vlhká fermentovaná obilná masa, která se obrací a promíchává, aby se do ní dostal kyslík. Následně se část obilné hmoty zahřívá a „udí“ v nádobách až šest dnů, během čehož získá svou tmavě hnědou až černohnědou barvu. Během tepelného zpracování pak vznikne velká část pozdějších aromatických látek z reakce mezi aminokyselinami a cukry.
Výsledkem je zvláštní karamelovost a kouřovost, která je pro tento ocet charakteristická. Ocet se z masy extrahuje proplachem vodou, přičemž poté musí dozrávat ve velkých hliněných nebo keramických nádobách.
V létě je vystaven slunci a část vody se odpařuje, v zimě část vody zmrzne a je z nádob vybírána. Tím se ocet koncentruje a minimálně po 12 měsících je hotový.
V roce 2006 byla technologie výroby Qingxu Laochencu zařazena na první seznam čínského národního nehmotného kulturního dědictví.
